(PO)CITY

Koukám na tyhle fotky a dýchá na mě klid. Koukám na tyhle fotky z nejjižnějšího cípu Evropy, na tyhle fotky při západu slunce s oblohou hrající až kýčovitě nádhernými barvami. Přemýšlím co psát a vzadu v hlavě mi vyskakuje upozornění na uložený přiopilý duševní článek, který jsem psala na Sardínii už před dávnou chvílí. Neupravila a nezměnila jsem jedinou větu. Poprvé ho čtu a vyvolává ve mě zvláštní pocity. Je hrozně dlouhej, je to zpověď. Tady je.
1.12.2017 (po)city

Jak se mi odjíždělo? Jak jsem se připravovala na semestr v zahraničí?

Podvědomě i vědomě na to připravujete sebe i své okolí více než půl roku.

Učiníte ono nejdůležitější rozhodnutí, jestli se na tak velkou stezku vydat, či nevydat. 
Sice si stavím svůj dokonalý malý byteček, ale pocit, že musím pryč, tu byl stejně. Nic mě tu nedrželo, všechno mi bylo jedno a nic mě neuspokojovalo. Fáze vyhoření středního věku - klasicky nevíš co se sebou. Erasmus? Erasmus! Unií sponzorovaná zahraniční legrace/studium, které tě posune dál. Pobyt, co ti rozšíří obzory, dostane tě do duševní pohody, zahrne tě nadměrným množstvím času, který můžeš strávit sebeuvědomováním a plánem na život a jeho budoucnost. Prodloužíš si mládí, studium a konečně, snad už konečně zlepšíš tu angličtinu, nad kteru fnukáš už několik let. Prostě je čas se posunout a vyrazit od lidí, ze kterých máš pocit, že ti v danou chvíli už nemají co více předat, je to nejlepší nápad. Musíš zas chytit směr.
Podvědomě i vědomě se na to tedy připravuješ půl roku a za každou nevydařenou situcí tě uspokojuje vidina brzkého odjezdu.

Semestry se zracují, netrvá vlastně ani půl roku.

Sardinie je nádherná, Mirka četla, že je to Karibik středomoří. Nechceme na nějaký protřelý evropský místo, žádnou klasiku, spíš něco nevšedního.

Studium v zahraničí ti už nikdo ze sívíčka nevyškrtne, říkala jsem si.

Teď s postupem času a po lahvi vína si uvědomuju, jak jsem na sebe přísná. Nemám jednoznačně cestovatelského a samotářského/ dobrodružného ducha, jen si dlouhé cesty vždy nainstaluju, protože vím, jak moc je to dobré a užitečné pro život. Rozum za mne rozhodoval i tentokrát.
Asi dva měsíce, měsíc a půl před odjezdem jsem se zbláznila, našla nové lidi, nové zájmy. Byla jsem po strašně dlouhé době nadšená, akční, vše mě bavilo, byly jsme s holkama nezastavitelný. Pořád jsem někde lítala, cestovala, chodila na akce, pořádala na poslední chvíli víkendy na chatě, nebyla schopná se připravit na zkoušku. Najednou mě zas všechno bavilo. Chytla jsem novej dech, motivaci, byla mi nabídnuta úplně ideální práce, potkala jsem zajímavýho kluka...

Erasmus jsem vymazala z hlavy, úspěšně jsem ho ignorovala. Na semestr v zahraničí jsem balila dvě hodiny a bylo mi úplně jedno co.  Tohle mi byl čert dlužnej. Já nechci pryč.

Je dvě padesát. Rve mi srdce vstávat. S sebou si beru kedlubnové hranolky, které nám zbyly od večeře. Budím ho natřikrát. Doléhá na něj teplé měkké světlo z chodby. Bere si moje nejoblíbenější Fenty pantofle s růžovým chlupemBulet nebudu, to nemám v povaze, jen se všechno ve mně příčí.  Cítím úplný opak toho, co právě dělám. Jediné co drží můj směr je Mirka. Jsme v tom spolu, spolu jsme do toho šly a spolu to zvládnem. Kdybych jí za deset minut nemusela vyzvednout v rodné vísce, nechala bych si ulítnout letadlo. Najednou mi dochází, že doma je doma a že se pořád za něčím ženu.

Debilní pocity, fakt je nesnášim.
Upozornění! Kdyby měl prosím někdo podobně debilní nápad jako já, před odjezdem by se mu splašily kopyta, tak si dejte ledovou sprchu. Já jsem se měla spíš zavřít do mrazáku.

Věříte na osud?

Věříte na náhody?

Co se má stát se stane?

Měly by se vnímat znamení?
Nám nevyšla ani jedna podstatná věc, ale přesto jsme se neposraly. Přiopilá se nemůžu zbavit pocitu, že se nám nějaká malá Hello Kitty nad náma snažila něco malého naznačit, možná nás trochu přibrzdit.

Cesta:
Spoje na Sardinii nelétají přímo, je po sezoně. Let přes Miláno je téměř jediná a nejlepší opce. Letadlo v Miláně nám ulítlo, fuck. Chybu jsme nikterak zásadní neudělaly, jen čekáš na zavazadlo, přejíždíš na terminál a najednou jsi v prdeli. Kupujeme ubytování a náhradní letenku. Očividně nám grant vydrží na dlouho.

Škola:
Jeden velkej průser. Naše dlouho vyběhané papíry se ztratily, nikdo je nemá, ani my s sebou. Vlastně nikdo o nás ani neví, nikdo neví, že tu chceme a budeme studovat. Kancelář po prvních dvou týdnech známe lépe, než svoje boty. Obíhání a byrokracie je tak strašně moc náročný...
Ubytování:
Ubytování, náš malý byteček pro dvě domlouváme více než měsíc před odletem. Nakonec jsme našly docela dobře, jen je volný až od čtvrtého. Na více než týden jsme ubytované v bed and breakfast blízko centra.

V den stěhování jsme se dozvěděly nemilou zprávu. Byt padl a my jsme houmlesáci, jak by řekla Mirka. Už je toho nějak dost, prostě nemáme žádný bydlení. 
Je přirozený, že si v dnešním rychlém světě poradíme téměř s každou situcí?! Nemáme jet domů, protože sem přijde velká vlna, nebo třetí světová?! Koho by napadlo, že dvě malý blondýny jsou tak statečný, jet domů nás prostě ani jednou nenapadlo, máme alespoň co vyprávět. Je nuda, když vše vychází podle plánu.

Všechno vyšlo. Italové jsou pohodáři, papíry do školy jsou zařízené. Sehnaly jsme novej byt kousek od pláže. Je nám fajn. Jen nemám ty pocity, které jsem měla mít, na které jsme se chystaly, a na které jsem se těšila. Dělám, že nic, tajím to před Mirkou a snad i před sebou samotnou. Ale každý večer před spaním si představuju, jaké to je, být u nás.
Jasný Míšo, vy jste tam na několik týdnů a ty máš tolik času na řešení ptákovin. Zbytečnější rozjezd jsem si fakt nedovedla představit. 

Ach ty ženy. Ach to vtipné načasování. Ach ty těžké konce a nelehké začátky. Ach ty zakalené vidiny budoucnosti. Ach ta (ne)příjemná současnost. Ach ty tíhy myšlenek, tíhy vzpomínek a úvah začínajících kdyby…

Jak si život vždycky vymyslí nějakou nečekanou, zvrácenou a srandovní věc.
Máme se tu fajn, fotky, které vám servíruju na instagramu nejsou fejk ani přetvářka. Nechci aby dnešní slova působila pochmurně, snad se to neděje. Nějak jsem ale sama sobě připustila, jak to z počátku bylo a rozhodla se s vámi zas jednou sdílet své (po)city, které nemusejí dávat smysl.

7 comments:

  1. Naprosto skvělý článek, úžasně napsaný a upřímný. Nemůžu, než souhlasit. Občas se taky nedokážu divit, jakým směrem mě ten život hodil. Na druhou stranu zarputile odmítám osud a trvám na tom, že všechno si děláme sami, a že když člověk chce, tak jde všechno. Pak se mi to něčím zase vyvrátí. A takhle to jde pořád dokola, že už nevím, jestli je to teda na mě, osudu, náhodě nebo na čem. Přesně jak uvažuješ ty. Víc takových článků...!
    Kout světa

    ReplyDelete
  2. Já osobně mám hodně ráda tuto přiopilou upřímnost. Člověk pak přizná i sám sobě to, co se dlouho bál přiznat a tajil to i před sebou. Stejně jako ty. Máš můj obdiv, že si článek vypustila do světa!

    Little Dreamer

    ReplyDelete
  3. Ten outfit je mega!!! <3 Silene moc ti to slusi.

    ReplyDelete
  4. veľmi sa mi páči, ako otvorene si všetko napísala :) museli ste preskákať riadne nečakané situácie, ale už to bude určite len dobré ;) inak super fotky!

    Sabi z blogu Beautiful savage

    ReplyDelete
  5. super článbok :) som rada, že si nám odhalila aj takéto nie veľmi ružové pocity ;) ale ako si sama povedala - aspon budes mat co rozpravat ;)

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

    ReplyDelete
  6. Such an amazing outfit, everything is super nice!

    How tall are you?

    ReplyDelete