ICELAND - HORNSTRANDIR TRACK


Sice s několikaměsíčním zpožděním, ale konečně jsem se dokopala k článkům z Islandu. Jojo stydím se, takže dodávám klasické "lepší pozdě, než nikdy" a doufám, že vás to ještě někoho bude zajímat :D. Já jsem zjistila, že články z cestování mi dělají opravdu problém. Zážitků je moc, fotek je příšerně moc a člověk se tím musí probrat a vybrat jen to nejlepší, aby čtenáře úplně nezahltil. Ale hodlám na tom pracovat! Příští týden letím do Lisabonu, tak schválně!

Ale teď zpět k našemu Islandskému dobrodružství. Rozhodli jsme se celkem spontánně, původně jsem měla jet tento podzim za Honzou do Číny. Pak ale přišla nabídka od Honzy učitele a dobrodruha v jedné osobě Ladislava Tajovského, která se neodmítá. Také jsem měla na konci května státnicovat a odletět v červnu na Island mi přišlo jako ideální odměna :) A tak se jelo! Rozhodla jsem se bez toho, aniž bych pořádně věděla do čeho jdu - 16 dní na Islandu, 9 dní trek, 5 dní v autě, to zní super. To, že budeme pochodovat 6-8 hodin denně, že ujdeme skoro 200 kilomětrů, že může klidně dva týdny v kuse pršet a teploty klesat k bodu mrazu, že se budeme brodit v ledovcových řekách....to vše jsem se dozvěděla až na přednášce o Islandu měsíc před odjezdem. 
Začala jsem panikařit, v životě  jsem na zádech neměla těžkou krosnu, nikdy jsem nepochodovala několik dní za sebou totální divočinou, nikdy jsem si nemusela vše k životu potřebné nést na zádech a hlavně, jsem nikdy neměla tak špatnou kondičku jako letos na jaře. Přiznávám se, že jsem se i párkrát rozbrečela a chtěla to před odletem vzdát :D. Nervy pracovaly a mně v hlavě pořád blikalo jedno z pravidel "na nejpomalejší se nečeká, ty odpočívaj při cestě". A když zjistíte, že budete opravdu tím nejslabším a nejmíň zkušeným článkem výpravy, na vnitřní pohodě vám to taky vůbec nepřidá.

Před odjezdem toho byl potřeba hodně zařídit. Naplánovat a spočítat zásoby jídla, sehnat potřebnou foto techniku, nabíječky, baterky, lékárničku, ale především jsem musela koupit spoustu outdoor vybavení, které mi chybělo. Tady jen základní seznam toho, bez čeho bych se neobešla (koho vybavení nezajímá, nechť přeskočí pod další fotku):
stan - na Islandu může být fakt hnusně, takže jet tam se starým rodinným stanem, který bereme na vodu nepřicházelo v úvahu. Stejně jako většinu jiného vybavení jsem jej sehnala v Husky. Náš Fighter se osvědčil, bouřku, silný vítr a déšť jsme my i stan přežili bez úhony:)
boty - položka, kterou jsem opravdu nechtěla podcenit. Kvalitní kotníkové celokožené boty s Gore-tex značky Zamberlan jsem za krásnou cenu koupila v outletu ve fashion Aréně. A na ty taky nemůžu říct křivého slova! To, že jsem je neměla moc času prošlápnout a  nevyhnula se tak pár puchejřům, už je moje chyba :D Na brody je pak dobré mít sandále, já koupila ty nejobyčejnější v Decathlonu.
krosna - třetí dražší položka, do které jsem chtěla zainvestovat. Vzhledem  k tomu, že jsem nebyla zvyklá nosit na zádech zátěž, jsem chtěla, aby měla opravdu pohodlný a propracovaný zádový systém. A taky jsem si říkala, že s četností s jakou ji hodlám používat, mi vydrží dalších dvacet let :D Honza mi doporučil značku Osprey, se kterou je sám moc spokojenej. Mám konkrétně tuto.
oblečení - počasí na Islandu je opravdu nevzpytatelné a proměnlivé, takže vrstvit a vrstvit. Měla jsem merino termoprádlo Husky, další merino triko a tričko Moira. Dále fleecová mikina (odkaz) a vrchní nepromokavá větrovka Husky Natel. Pár dní před odletem jsem se ještě poradila s holkama, co už na podobných trecích byly a ještě skočila do Decathlonu a koupila lehkou péřovku (díky bohu za ní). Na nohy legíny a v chladnějších dnech dlouhé kalhoty s vodním sloupcem (zde). Dále nepodcenit kvalitní ponožky, nezapomenout rukavice a taky čepici. Já místo ní koupila multifunkční šátek, který jsem pasovala na nejlepší a nejpraktičtější věc ever!
návleky - při pochodu mokrou vysokou trávou pomůžou ochránit boty před promoknutím. Nebyla jsem si jistá jestli je jindy využiji a tak jsem si je půjčila od kamaráda.
trekové hole - jsem ocenila nejen jako oporu při brodění, ale také při přeskakování potoků a hlavně během prudkého stoupání. Ty moje (Husky Scope) se navíc dají využít jako stativ, jelikož pod madlem mají schovaný malý závit na foťák :)
karimatka a spacák - karimatku jsem měla lehounkou skládací pěnovou s termo vrstvou. Věc kterou jsem ale podcenila byl spacák. Výdaje byly už tak dost velký a tak jsem si řekla, že to zvládnu s tím starým. Chyba - teplota v noci dost klesala a já se i v termoprádlu a vlněných ponožkách budila zimou. Nakonec jsem tedy spala  ještě v péřovce a v čepici. 


První den po příletu jsme strávili v Reykjaviku - fotky z onoho dne a z roadtripu vám ale dám (pokud budete mít zájem) do dalšího článku, sem by se už nevešly.)

Z Reykjavíku jsme se další den přesunuli vnitrostátním letem na Západní Fjordy - do města Ísafjörður. Už samotný let mrňavým vrtulovým letadlem pro mě byl zážitek, o přistání (kdy jsme málem křídlem škrtali o skálu) snad ani nemluvím :D. A ještě ten samý den nás čekala plavba člunem na opuštěný Hornstrandir, konkrétně do zálivu Veiðileysufjörður. Pokud se na Island, nebo konkrétně Hornstrandir, v nejbližší době nechystáte, doporučuji tyhle krkolomný názvy vesele ignorovat. Mě trvalo celých 14 dní, než jsem byla schopná si pod nátlakem a každodenním zkoušením náčelníka některé zapamatovat :D

Obchod Bonus je legenda, svatý grál, poklad - teda aspoň podle našeho vedoucího výpravy, haha. Tady jsme jej navštívili poprvé a dokoupili poslední zásoby na trek. Dalších 9 dní už totiž žádný obchod nepotkáme.
Na fotce zachycena upřímná radost ze sušených ryb, kterou teda nikdo jiný z výpravy s Honzou nesdílel. Dost páchnou. Hlavně ve stanu :D
Tak tady nás namakanej blonďatej Viking gentlemansky přenesl z člunu na pláž, pak nastartoval a nechal nás svému osudu. Stoupali jsme asi hodinu a půl, než jsme našli vhodný bivak. Uvařili jsme si s Honzou svůj Dobrý hostinec (Láďa si z nás a našich instantních jídel dělal celý pobyt srandu, dostali jsme přezdívku "zalejvači"). Následovala informativní schůzka a plánování trasy na druhý den. Pokud to dovolilo počasí, tak takhle vlastně probíhal každý večer. Večeře, porada, rekapitulace dne a honem jít sát, čerpat síly na další pochod:)



Nebudu zde podrobně popisovat každý den pochodu (taky kvůli tomu, že už mi zas tak dobře neslouží pamět :D), ale vypíchnu jen pro mě nejtěžší či nejkrásnější úseky. Již druhý den nás čekal dost náročný přechod sedla,  strmé stoupání na sněhu a ještě strmější klesání po balvanech, které se nám sesouvaly pod nohama. Celkem adrenalin, kterej mě ale vážně bavil. V záplavě komárů jsme poobědvali, překročili pár prvních brodů (přičemž jsme naštvaně brblali na Láďu, že nás přes ně tahá naschvál, i když by šly obejít) a následně se před námi otevřela kouzelná zátoka Hlöðuvík. Písečná pláž, idylicky vyhlížející domek a všude kolem hory. Poprvé opravdu nasávám Islandskou atmosféru a jsem okouzlená. Ale stejně tak jako okouzlená jsem i ztrhaná z dlouhýho pochodu a tak vaření večeře nechávám na Honzovi :D 


Na některých plážích je spousta naplaveného dřeva - kůly, které sem prý doplují až z Amazonie či z Kanady. Takže když zrovna na pláži bivakujeme, využíváme dřeva a rozděláváme táborák. Nikde jinde totiž stromy nenajdete, při osidlování všechny lesy vykáceli.
Třetí den se u mě dostavila krize, dlouho jsme šli v totální mlze, tělo bolelo a vlekla jsem se na konci, což je zas náročný na psychiku. Ale po obědové pauze v zátoce Rekavík jsem chytila druhý dech, když víte, že vás čeká ještě pekný kus cesty, nic jiného vám ani nezbývá...
Začalo se vyjasňovat a nás čekal jeden z highlitů celého Hornstrandiru - Hornvík. Prostorná zátoka lemovaná několika velkými vodopády, velké písečné pláně ze kterých se teplem "kouřilo" a všude okolo kopce se zbytky sněhu. Spolu se sluníčkem (které až nebezpečně pálilo) opravdu kouzelná kombinace. Přešli jsme dlouhatánský a pěkně ledový brod a pokračovali ještě nějakou chvíli po pláži k asi nejkrásnějšímu bivaku. Hladina zálivu se třpytila, hned vedle stanu bublal potůček jak z pohádky a okolo běhaly polární lišky. Pamatuju si, jak jsem jen seděla u stanu, opalovala se a říkala si, jak je život krásnej! Jo a byla tu kadibudka - kadibudka s tím nejhezčím výhledem na světě :D

Takhle prosím vás vypadá krosna naložená na 37 kilo! Honza nesl 24kg, já 15kg a musím říct, že mi to stačilo :D
K snídani ovesná kaše, k obědu Mana, nebo chleba se sýrem a k večeři instantní těstoviny, kaše, nebo luštěniny. Trochu jednotvárné, ale po celém dni na vzduchu a fyzickém výkonu mi to vždycky přišlo jak ta nejlepší delikatesa :D Pravda, občas jsem si přilepšila čokoládou nebo sušenými datlemi.

Hornbjarg se prostě musí zažít - ikonické až půlkilometrové útesy jsou fakt něco! Propast pod váma a všudypřítomná obrovská hejna řvoucích ptáku hnízdících na nedostupných skalách, mají neskutečnou atmosféru. Ono to bohužel z fotek nevynikne, ale z tý výšky má člověk opravdu závratě.

Hned po návštěvě Hornbjargu se zatáhne a rozprší, takže jsme měli celkem štěstí, že jsme měli ještě dobrou viditelnost. Pokračujeme k místnímu majáku Honrbajrsviti, kde jsou opět krásné útesy a vodopády padající přímo do moře. Kochám se, fotím a ani ten déšť mě nijak neštve...

brodíme....
...šlapeme...
...a brodíme :D
Že je to tam samej vodopád, už jste si asi všimli - tenhle se jmenuje Drífandi.)
A zase...stoupáte, klesáte, brodíte...a vlastně pořád dokola. Vylezete na kopec, slezete do zálivu, přebrodíte záliv a zase lezete do kopce. Několikrát denně. Měla jsem samozřejmě krizovky, někdy jsem při výstupu opravdu skuhrala a tajně snědla větší dávku energetických želé, než byl příděl :D Ale ty výhledy za to stojí!
Nevím co bylo přesně za den (asi pátý?) ani se mi nedaří dohledat název téhle zátoky. Každopádně tady bylo taky krásně, svítilo sluníčko, všude to kvetlo, teklo, vonělo a na konci bílé písčité pláže nás čekal jeden z nejhezčích bivaků - hned na skále u moře. 
Honza mi postavil kuchyňskou desku :))
A tady odpověď na otázku, proč někteří nesli přes 35 kilo. Abychom i my, co jsme si krosny co nejvíc odlehčili, mohli večer u porady luxusně mlsat. Pršut, olivy, parmezán - nevěřila jsem vlatním očím :D A co teprv, když náčelník každý večer uvařil luxusní kafe (nesl s sebou mlýnek a ruční presovač)!
Jednoho rána jsem se rozhodla, že se trochu namaluju, abych na fotkách vypadala k světu - ehm, nepomohlo to.
Moje tělo si postupně zvyká na zátěž, jsem unavená, ale začínám si věřit. Tyjo, já to přece jen asi zvládnu? Nebo mě možná žene vidina teplého termálního bazénku v zátoce Reykjafjordur. Podle Ládi je to prý ráj na Zemi. Než tam dojdeme, procházíme zálivem, kde tráví prázdniny početná islandská rodina. Děti nás vítají, ukazují nám kostelíček a hřbitov. Kouzelný místo, takhle nějak si představuju ideální místo posledního odpočinku...
Následuje další náročný stoupání přes zasněžené sedlo, další brody, táhlý hřeben připomínající Bolívii (nikdy jsem tam nebyla, ale prej to vypadá podobně) a už se před námi otvírá osídlená zátoka s bazénkem.
Jo, i v takovymhle terénu se někdy chodí.
Láďa měl pravdu, je to ráj na Zemi. Čtyřicetistupňová vířivka a jen o trošku studenější plavecký bazén, ze kterého se v té zimě krásně kouřilo, byly balzám pro naše unavený těla. Cachtali jsme se tam až do rozmočení a následně spali jako mimina. Koupání jsme si neodpustili ani ráno před odchodem. 
Reykjafjordur má kromě termálních bazénů, zrezivělého traktoru a pár starousedlických chatek ještě jednu specialitu - všudepřítomné rybáky. To nejsou ryby, nýbrž ptáci. Agresivní mrchy (nemohu je oslovit jinak), který šíleně řvou, nalítávají na vás a když už jsou v ouzkých, tak vás aspoň ohodí výkaly :D Tolik na vysvětlenou k fotce, kde máváme holema nad hlavou. Útočí totiž většinou na  váš nejvyšší bod. Místní se s tím neprdí, ti si na cestu mezi bazénkem a chatkou nasadí helmu :D

Kdyby měl někdo nějaký tip, jak se po spaní ve stanu nebudit opuchlej jak poštípanej od vos, ráda se přiučím. Nevím, jestli je to absencí polštáře nebo zimou, ale já se každý ráno budila jak japonec :D
Zatím jeden z nejnáročnějších brodů - silný proud a voda tak vysoká, že holky nevyvázly bez namočených kalhotek.
jedna "katalogová" - zlato, vyfoť mě u těch hezkejch kytek.)
Honza se vykoupal v Severnim ledovym oceánu. Já, jako věčnej zmrzlík, jsem tak statečná teda nebyla.
Tuším, že je sedmý den. Náročný pochod hrozným terénem. Začíná mě bolet achilovka. Jdeme pořád po strmém pobřeží, poloostrov který obcházíme se mi zdá nekonečný. Chvíli po skále, drolícím se kamení, chvíli po mechových polštářích, na kterých si každou chvíli málem vyvrtnu kotník. Opravdu melu z posledního. 
Dojdeme do zátoky Bjarnarfjordur, kde nás (jako odměna?) čeká kostra velryby. Žasnu, něco takovýho jsem zatím viděla jen v muzeu, žejo :) A po dlouhém a šíleně ledovém brodu další odměna v podobě tuleňů - tentokrát živých. Doprovází nás celou dobu podél pobřeží a někteří dokonce odpočívají na kamenech na pláži.
Co se týče počasí, měli jsme opravdu štěstí. Hnusně bylo všehovšudy dvakrát. A to jsme byli upozorněni, že jsme ani to opravdový hnusný islandský počasí nezažili. Pořádný slejvák a vítr zažíváme až 8. noc, musíme dokonce odložit odchod a vycházíme až kolem oběda. Balíme mokré stany.
Poslední dva dny už popravdě spíš přečkávám. Achilovka pořád bolí, jdeme několik hodin po kluzkých kamenech pokrytých slizkými chaluhami, celkem voser. Tak polikám pár ibalginů a snažím se nebýt měkota. Ale představa toho, že si už brzy sednu do auta, mě žene dopředu. 
Šedivo a mlhavo má na Islandu taky svoje kouzlo. Je to moody a ta pochmurná šedivá atmosféra má prostě něco do sebe. Nejsem si jistá, jestli to Honza taky vidí, a tak všechny pobavím hláškou "Malino, vnímej to tajemno!" :D
A je to tady. Náznaky civilizace, mosty a cedule. Je před námi posledních pár kilometrů kolem potůčků a vodopádů. Ještěže tak, už nám totiž s Honzou došlo veškerý jídlo :D A moje nohy bolely tak, že jsem poslední úsek šla v sandálech (mám podezření na zánět achilovky).
Rozmazaní, špinaví, unavení, se spálenými nosy, ale šťastní - zvládli jsme to! Devět dní pochodu za námi. Ale pár dalších dní na Islandu před námi :)
Dočetli jste až sem? Smekám! Láká vás něco podobného zažít? A chcete ještě jeden islandský článek? :) Jestli ano, zanechte mi komentář <3 a já se ráda ještě podělím o fotky a napíši "To be continued..."

8 comments:

  1. Super! Článek mě moc bavil! :)

    ReplyDelete
  2. <3
    Super článek Kristi! Určitě další díl! Jde vidět, že jsi nad nim strávila spoustu času a čtenářům se skvěle čte. A umíš super popisovat!
    Promiň za anonyma - ten stejný, co ti "pokritizoval" reklamu na eos.

    ReplyDelete
  3. Ježiš, úžasný článek. Island je jeden z mých velkých snů, takže rozhodně chci pokračování :)
    A smekám před tebou, že jsi to zvládla, hlavně s tou krosnou.. protože my jsme byli letos v Norsku, kde jsem krosnu nesla jen jeden den do místa pobytu a myslela jsem, že u toho pojdu :D

    ReplyDelete
  4. téda, to je jedna báseň! navštívili ste tak krásne miesta, až mi z toho rozum zastáva, že niečo tak perfektné vôbec existuje a je to do dnešného dňa nedotknuté človekom... nádhera :)

    Sabi z blogu Beautiful savage

    ReplyDelete
  5. Nádherný článek! Moc za něj děkuju :) Akorát mě víc a víc nalákal jet na Island ;)

    ReplyDelete
  6. Určitě jsem pro pokračování :-) A i by mě zajímaly praktické pikanterie, jako třeba, kde jste provozovali (nebo ne) hygienu, co by se dělalo, kdyby někdo onemocněl a tak :-)
    Bára

    ReplyDelete
  7. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
  8. Rada bych se na Island take jednou vypravila. Bylo by super mit dalsi clanek....a nebo i dalsich 30, krasne se to cte!! Hrozně moc děkuju za přiblížení atmosféry!👌❤

    ReplyDelete