MBPFW - LET´S GET REAL


Mám pro vás konečně můj poslední outfit z pražského fashion weeku, snad i můj nejoblíbenější. Růžová plisovaná sukně byla impulzivní koupí, o které si nejsem jistá, že ji ještě unosím :D No teď už nejspíš ne, tak uvidíme na jaře! Dnes bych se ale ráda rozepsala o trochu vážnějším tématu, než je můj outfit.
Abych byla upřímná, tak poslední dva měsíce pro mě byly nejhorším obdobím snad za poslední rok. Nikdy jsem neměla v úmyslu, dělat z blogu deníček, kde se budu vypisovat ze svých trápení. Zaprvé si chci udržet jistý odstup a soukromí, zadruhé by asi blog měl být milé a pozitivní místo, kam se lidé budou rádi vracet. Na druhou stranu - to be honest - mám už po krk těch přemotivovaných a pozitivních blogů (a že jich tu je v tom našem rybníčku přemíra), ze kterých pak čtenáři získávají dojem, že blogerky mají dokonalé životy plné dokonalých akcí a dárečků a jakýkoliv problém a překážku překonají vyvěšením nového motivačního hesla nad svůj pracovní stůl.
Znám dost blogerek, a tak vím, že to samozřejmě není pravda, a že máme problémy jako každý z vás. A jsem přesvědčená, že i dost starších čtenářek si tohle uvědomuje a té iluzi zas tak nepodléhá. U mladší kategorie si tím zas tak jistá nejsem....v tom mě utvrdilo několik článků, na které jsem v poslední době narazila, a ve kterých právě autorky kritizovaly blogerky a jejich dokonalé insta-worthy životy, ehm.
Abych to shrnula - po krádeži, depce ze školy a mezilidských vztahů, nenaplnění z blogu, nemoci blízké osoby a bouračce, jsem se zoufale ptala, co jsem komu udělala. A to jsem ještě nevěděla, že ta nejbolestnější věc teprve přijde a já nečekaně přijdu o milovanou osobu. 
Přísloví "neštěstí nikdy nechodí samo" se potvrdilo, ale teď už pevně věřím, že jsem si ho všechno na dlouhou dobu vybrala (přestože vím, že nás ještě jedna těžká věc čeká). Snad byl začátkem lepšího období tento týden, který mi o 1000% zvedl náladu! V úterý jsme šli s Honzou na koncert Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers, ve středu jsem si zaskákala v první řadě v Lucerně na Netsky live show (milujuuu) a ve čtvrtek jsem se spotánně rozhodla vyrazit s partou na Drop That, kde jsme pařili až do svítání:)  
Hudba prostě léčí, ať už jde o DnB nebo swing!:)


PS: článek jsem rozhodně nepsala proto, abych se od vás dočkala slov lítosti. Budu ráda, když mi napíšete, jak vy vnímáte tuhle blogerskou "problematiku". Jsem opravdu jediná, kdo některým blogerkám jejich motivaci a neustálá pozitivní slova nevěří?
Mějte se krásně, vaše K.

skirt - H&M | top - Mango | earrings - Antipearle | backpack - ZARA | sneakers - Reebok (Footshop)

10 comments:

  1. Ty i kdyby sis oblékla na sebe pytel, tak ti to pořád bude slušet :D jsi kočka :-)

    ReplyDelete
  2. Souhlasím, také jsem si vždycky říkala, jak je možné, že blogerka má tak skvělý život, ale postupně jsem pochopila, že všichni jsme na tom stejně, jen je dobré, o takových věcech nepsat, aby si člověk udržel určitý odstup, nemusí všichni ostatní vědět, jaký mám soukromí život, ale zas na druhou stranu ostatní občas chtějí vědět více, ale je na nás, jaké si stanovíme hranice :-) jinak přeji hodně štěstí, aby se vše zase urovnalo, nejsi rozhodně jediná, kdo má za sebou krušné období ;-)

    ReplyDelete
  3. já naopak velmi oceňuji upřímný a osobitý přístup a tebe mám moc ráda, právě proto, že ti to věřím..Držím palce, ať už je to špatné období za tebou a čekají tě jen dobré věci :)

    ReplyDelete
  4. Na pár blozích jsem narazila na to, že blogerka byla sluníčková, neustále motivující, nechápající lidi v depce, s problémem - nechápající, odsuzující jejich postoj...no a pak se stalo něco, co nabouralo jejich sluníčkový svět a ejhle, sluníčko bylo tatam. Chci tím říct, že je jednodušší být sluníčkový, když nemáš problémy=P

    ReplyDelete
  5. Tak tenhle outfit je teda ale pěkné zakončení z FW, totálně jsem se do něj zamilovala :) Jinak, vím vím, že si říkala, že nestojíš o slova lítosti, ale prostě mi to nedá - fakt mě mrzí, když vidím, co se někomu takhle děje... budu držet palce, snad už to teď půjde jen nahoru. A k té "problematice". No, já teda ty pozitivní slova blogerkám věřím, myslím si, že je myslí fakt vážně. Rozhodně ale nevěřím, že jsou to ty jediný slova který vystihujou jejich život. Já mám teda to štěstí, že čtu převážně blogy, které píšou upřímné holky, co mají dobrý nápady a nesnaží se ze sebe dělat něco, co nejsou. A ano, většinou jsou to lidi co jsou asi v trochu vyšší střední třídě nebo tak něco, protože módní blog si asi nezaloží někdo, kdo nemá ani na základní životní potřeby nebo dejme tomu na pořádný foťák atd... Ale to přece automaticky neznamená, že když se má někdo líp materialisticky, tak se mu nikdy nic špatného neděje...! Co je tohle za logiku? No, myslím, že jsem se docela rozepsala, tak to radši ukončím, no rozhodně se neboj psát takovéhle osobnější články, mě tedy baví! :)
    Young, wild and free

    ReplyDelete
  6. Pekna slova,aspon uprimna.Ale to je zivot a prece nikdo nemuze verit,ze se nekomu problemy a starosti vyhybaji jen proto,ze vystavuje usmevave fotky a cestuje...
    Na druhou stranu si myslim,zda by nebylo uzitecnejsi,kdyby si ty tisice ctenarek necetly radsi smysluplne knizky nez povrchni blogerske prispevky o novych trickach,slimkach a salach a kde sedely na snidani, kafi, veceri...co jim to prinasi? Jen utvrzeni, ze konzumni zivot je jediny mozny?!Ty nactilete neberou rady od rodicu, ucitelu, ale prave od techto "opravdovych" svetaznalych hus.

    ReplyDelete
  7. Ja neviem, asi to cele nechapem :D cele tieto blogerske svety .. pride mi, ze sa pretvaruju skoro vsetci, len z casu na cas z toho niektora zacne byt uz unavena, tak napise nejaky 'uprimny' clanok/urobi video o ludskej zlobe a pripadne pohrozi aj ukoncenim svojej cinnosti.
    Za kratky cas vsak opat nabehne do starych nastajlovanych kolaji a je vsetko podla pravitka dalej -- rovnake fotky, rovnake reklamne produkty, rovnake nazory ako jej kolegyne. Divadielko pre ludi, ktorych to zaujima..

    ReplyDelete
  8. Ta sukně je nádherná, strašně moc se mi líbí. Jinak vůbec nesleduji blogy, které mají být nějakým způsobem motivační... a pokud se u nějaké mé oblíbené blogerky objeví motivační článek, někdy si ho přečtu, někdy ne, ale prostě mě to nebere. Ne, že bych nechápala, proč tohle někdo píše. Spousta lidí potřebuje asi číst něco pozitivního a z druhé strany obrazovky si někdo třeba zvýší ego nebo si aspoň udělá radost, když mu ostatní dají nějakou superpozotivní zpětnou vazbu, ale nikdy se mi nestalo, že by tohle motivovalo mě. Dokážu se přeci jen rozhodnout svojí hlavou a něco nějak řešit... bez virtuálního čehosi. Převážně mladší generace to ale asi vidí jinak, přeci jen už jsou od narození vším tímhle zahlceni, což mi o sobě rozhodně říct nemůžeme. Můžeme na to koukat s větším odstupem a je pro většinu z nás myslím snazší nenechat se ovlivnit. :)

    ReplyDelete